Dubčekův omyl

Zeptal jsem Dubčekova syna. „Chtěl otec i po listopadu 89 budovat socialismus s lidskou tváří?“ Pavol Dubček, bratislavský lékař, mi řekl: „Tátův ideál byla ke konci života prostě společnost s lidskou tváří. Socialismus, kapitalismus, to pro něj už nebylo důležité!“

Asi to tak opravdu bylo – Dubček i další protagonisté Pražského jara 1968
byli po listopadu tak okouzleni prudkostí probíhajících změn, že si
ani nevšimli, jak jejich někdejší humanistické ideály mizí pod tsunami
touhy po majetku a bezohledného carpe diem.
Podobné to bylo i u nás v podhradí. Ostatně i já patřil k
prohavlovským naivkům, kteří usoudili, že levice i pravice jsou dávno
prošlé nálepky, a že stačí být „slušným člověkem“. Ve stejné době ale
 tuzemské i zahraniční vlčí smečky porcovaly tučnou kořist z
bohatství sloužícího všem...
 Jak u nás v Česku „lidskou tvář“ víc a víc nahrazuje hrabivý cynický
škleb, začínám mít ale pocit, že „kapitalismus s lidskou tváří“ je
nelogický protimluv. A že rezignace na myšlenky Pražského jar byla
rozhodně předčasná. Nepochybuji přitom, že ji nějaká příští revoluční
vlna opět vyzdvihne do popředí – jen se bojím, že čím delší období od
roku 1989 uplyne, čím více negativní zkušenosti se stoletím
komunistické totality vyblednou, tím menší šance bude, aby to byl
skutečně demokratický socialismus a ne opět zřízení založené na
kasárenském pořádku a dogmatické víře.