Očima komunistického dítěte

Nejdříve vysvětlivka. Nejsem komunista. Myslím si, že potenciál i etos Marxovy vize spravedlivé společnosti , který tady možná byl v první půlce dvacátého století, už zcela definitivně vyprchal. 

Idea socialistické revoluce v komunistickém balení má dnes přitažlivost - no asi jako baba Jaga má sexepílu. Komunismus, tak jak jsme s ním žili, je prostě mrtev, nebo se stal zcela neživotným schématem anachronické utopie – a já na utopie už fakt nevěřím. (A mimochodem přestal jsem na ně věřit ještě dříve, než bych se komunistou mohl stát – jako člověk, který vyrůstal na sklonku husákovské normalizace, jsem asi ani nemohl jinak. )

Ne, opravdu nejsem komunistou. Musím se však k něčemu přiznat – pocházím z komunistické rodiny. Tak jako v některých rodinách byli třeba všichni katolíci, u nás byli skoro všichni, dědečkové, babičky, strýčkové – ve větší či menší míře - bolševici. Jako mladý rebel z osmdesátých let, který byl raději lennonistou než leninistou, jsem s tím měl pochopitelně problém a prchal jsem z této levicové kolonie jak jsem mohl. Styděl jsem se za ně a mrzelo mě v čem žiju a kde jsem to vyrostl.

Dnes se ovšem dost stydím za tenhle stud . Důvodem je, že časem jsem si uvědomil, že tihle bolševici z mé krve byli vesměs čestní a nezištní lidé. Ne podle mě, ale podle hodnocení okolí . Byli ochotní tvrdě pracovat a pomáhat jiným. A opravdu pomáhali, akorát, jak říkali jejich nestraničtí kamarádi s výrazem, jako kdyby mluvili o lehce postižených, „holt byli bolšáni.“ Jejich víra v komunismus se nicméně zrodila přirozeně - ze špatných zkušeností s bezohledností kapitalismu za první republiky a byla v podstatě náboženskou vírou. Tohle přesvědčení pochopitelně, protože byli vnitřně opravdoví, pod vlivem vnějších okolností jako třeba okupace v roce 1968, samozřejmě tálo. Ale na rozdíl od postav současných filmů, v nichž se „slušnému komunistovi“ po setkání s realitou vždy rozsvítí, tahle uhlířská víra našim ještě ani v devadesátých letech nedokázala roztát úplně - ne protože by horovali pro nespravedlnost, ne protože byli politicky natvrdlí, ale prostě proto, že u nás v rodě nebylo ve zvyku měnit vyznání a porušovat jednou dané slovo. A oni se drželi svého vidění světa a nechtěli věřit tomu, že tak humanistická myšlenka mohla přinést tolik zla. Zpětně si uvědomuji, že i když věřili něčemu, co se ukázalo jako škodlivé a neživotné, zaslouží si dobrou vzpomínku a slovo na obranu.

Opakuji, vůbec nehoruji pro komunismus. Ale chci svět mých předků alespoň trochu obhájit. Protože tak jako mě v sedmdesátkách a osmdesátkách nebetyčně štvalo lhaní a neschopnost vedoucích soudruhů přiznat chyby a přehmaty a připustit, že tudy prostě cesta nevede, dnes mě míchají oficiální pohádky o „totálním komunistickém zlu.“ Tahle novodobá propaganda má totiž zjevně jediný cíl - zašlapat reálné vzpomínky na na rudochy do země a ještě vše posypat vápnem. Patrně s ušlechtilým zdůvodněním - zabránit návratu komunistických myšlenek stůj co stůj. Po zkušenostech se Stalinem a podobnými stvůrami je to i trochu pochopitelné. Myslím si ale, že to není rozumná cesta. Je dokonce velmi pravděpodobné, že rozpor mezi skutečností a současným výkladem historie naopak myšlenky socialismu vzkřísí, byť si to třeba nezaslouží.

Myslím, že mnozí mí vrstevníci tomuto mému pocitu rozumí. Nepochybuji však, že mnohem víc čtenářů tohoto textu si teď naopak rozhořčeně pomyslelo „ co kecáš, jaké lži?“ Proto připojuji pár mediálních tezí, které jsou dnes považovány za pravdivá dogmata a zamyšlení zda tomu tak opravdu je.

1. , „Tohle všechno nám komunisté ukradli.“ Ano, komunistický režim odebral soukromníkům obrovský majetek. Ale komunisté si nic nepřivlastnili – z těch továren a a firem se staly národní podniky, státní statky a družstva, z soukromých vil a paláců většinou školky a zdravotní střediska. K obohacení jednotlivých členů strany docházelo jen u jednotlivých prominentů – a i tam šlo spíš o to, že komunisté chtěli například někam ubytovat „své lidi“ - ti se ale nestávali majiteli, jen nájemníky. Podobně i výkřiky o tom, že ten či ten si za socialismu , nakradl jsou vesměs nesmysly. V každém režimu či společnosti se najdou zloději a lidé, kteří si bezohledně hrabou na svou hromádku. Jsem si ale jist, že řadoví členové strany kradli spíš míň, než ti kdo byli jen loajální občánci. Na komunisty bylo totiž v tomto směru víc vidět a víc se kontrolovali.
2. „Komunisté zničili prosperitu této země.“ Ano, ekonomický model, který komunisté preferovali, byl špatný. Nefungoval, lidé nebyli motivováni pracovat, rigidní pětileté plány způsobovaly, že se dotovaly ztrátové výroby atd. Přesto není pravda, že by se tu nic nevybudovalo. Dařilo se udržovat zaměstnanost. Paneláková sídliště nebyla krásná, ale spoustě lidí, kteří přišli z vesnic či chudinských doupat zvedla životní úroveň. Vzdělání a věda se sice ideologizovaly, to však neznamená, že by se podceňoval jejich význam. Totéž platí o kultuře. Zásobování nebylo valné, ale na rozdíl od jiných socialistických státech, u nás v podstatě všechno důležité k dostání bylo. Na velmi slušné úrovni bylo i zdravotnictví - to že tu nebyly některé léky nezpůsobovaly jen kiksy ve výrobě, ale i železná opona. Vůbec se v současné době trochu příliš mlčí o tom, že hospodářské a zásobovací potíže RVHP hodně souvisely se studenou válkou a bojkotem Západu.
3. Nemohu brát vážně ani současné teze o válečnickém charakteru socialistické společnosti. Idea o exportu světové revoluce byla komunisty opuštěna už ve dvacátých letech. Zbrojení socialistického tábora bylo hnané strachem z napadení, ne z touhy útočit.
4. „Byl to tu jeden velký koncentrák“ . Žili jsme tu za hraničním plotem,ale koncentrák to nebyl. V době kdy jsem už rozum bral , tedy v sedmdesátých a osmdesátých letech se tu dalo docela slušně, byť chudě žít – a miliony tehdejších „pracujících“ to mohou potvrdit. V hospodách se vyprávěly politické vtipy, v divadlech a na hudebních scénách se docela čile kritizovaly nedostatky režimu. Občas za to někdo dostal za uši, pokud však člověk nebyl přímo disident nebo neměl napojení na zahraniční agentury, obvykle se nestalo, že by za to někdo šel sedět. Mohl jste přijít o pohodlné místo, o práci jako takovou však většinou ne, díky ústavnímu právu na práci. Počty politických vězňů byly v osmdesátých letech minimální a to i ve srovnání s některými demokratickými režimy. Koncem osmdesátých let už – pod vlivem sovětské perestrojky i v mnoha oficiálních médiích vycházely velmi kritické články – pamětníci z řad novinářů vám řeknou, že v některých médiích se dalo psát možná otevřeněji než teď.
5. Doba to byla pravda dost šedá, lidé měli minimum možností cestovat. Na druhé straně ale lidé opravdu měli mnohem víc životních jistot a taky času na koníčky a rodinu. Pramenilo to hlavně z negativ- z malé produktivity, minimální konkurence, relativní stability ale i rovnostářské chudoby. Nicméně, ač to mnozí dnes nepřiznají, hodně lidem to vyhovovalo. Většina proto udržovala s režimem jakési příměří - chodila na schůze, na první máje a opíjela se na MDŽ a za to využívala různých výhod, jako rekreací na podnikových zotavovnách, novomanželských půjček či přidělovaných bytů. 
6. „Komunismus byl horší než nacismus“ Tohle tvrzení je tím častější, čím se od té doby vzdalujeme. Ale je lživé. Systém gulagů, kam se posílali nepřátelé režimu v SSSR, byl jistě zrůdný a počet obětí šokující. Ale na rozdíl od nacismu komunismus nikdy nevymyslel strojovou mašinérii smrti v podobě plynových komor a totální likvidace etnik. Občas se argumentuje tím, že počet obětí stalinismu byl vyšší než počet obětí nacismu. Míchají se ale jabka s hruškami, oběti válek a hladomorů s popravenými. A hlavně kdyby se nacisté udržely stejně dlouho jako komunisté, byl by počet obětí nacismu násobně vyšší proti komunismu. Komunismus také nikdy nebyl ideologií hlásající rasovou nenávist.(Sklony představitelů režimu hledat třeba židovské spiknutí jistě existovaly, ale nebyl to -na rozdíl od nacismu- ideový program.). Komunistický plán na likvidaci vykořisťovatelských tříd byl také odpornou ideou - vždy tam však byla alespoň teze o možnosti převýchovy a nemluvilo se dědičné vině. Zkrátka to oblíbené rovnítko spravedlivé v tomto porovnávání opravdu není.
7. „Komunismus je založen na závisti a zlu“ Nesouhlasím. Jako dítě z komunistické rodiny jsem nikdy nebyl vychováván k nenávisti. Naopak klíčový byl „historický optimismus“ : „Vybudujeme nový lepší svět v němž se budou mít všichni dobře“. Tahle vize se vztahovala na všechny, nikoho nevylučovala. Ne, komunismus byl a je založen na iluzi, nebo řekněme sebeklamu, že zlo plynoucí z lidské touhy po zisku a sobeckosti se dá odstranit tím, že se vytvoří humánnější celospolečenský systém. Většina komunistů nebyla ani závistivá ani ziskuchtivá. Jen měli sen. Ano, naplňování toho snu přineslo paradoxně víc zla a nespravedlnosti, než bylo ve společnosti před tím. Asi to souviselo s lidskou přirozeností a s tím, že revoluce nikdy nepřinesly nic dobrého. Asi to souviselo i s tím, že tento sen umožnil dostat se do čela davů bestiím. Ale ten sen sám o sobě byl krásný, ne zlý. A většina těch, kteří mu uvěřila, se za svou motivaci stydět nemusela.