O Suchém a mokrém šosu Pepy Dvořáka

Vždy jsem miloval pohádkové vodníky Josefa Dvořáka. V době když je populární Pepa hrál, byl ale zřejmě namočený i v daleko horším marastu než byly divadelní a televizní rybníčky.

Pokud Josef opravdu práskal STB na svého tehdejšího principála Suchého takové věci, jaká zveřejnila tento týden média - není moc o čem diskutovat. Byla to špinavost a pana Dvořáka může "utěšovat" jen to, že ani jeho velký předchůdce Vlasta Burián nebyl zrovna vzorem morální pevnosti. Jiná věc je - jak tady v jiném blogu už zveřejnil pan Schwarz- zda má smysl hledat tyto kostlivce ve skříních a kdo a proč to dělá. Shodnu se s tímto autorem i v tom, že to považuji za odvádění pozornosti od důležitějších věcí. Na druhé straně když už k takovým zveřejněním dochází, myslím si, že je důležité postupovat akurátně a bez zaujatosti.

Důležitým klíčem by například mělo být posuzovat lidi té doby bez démonizace spojené se samotným faktem , že XY byl spolupracovníkem STB. Pro objektivní obrázek je totiž důležité jen to, zda člověk svými informacemi a činy škodil nebo ne. A ne , že se octl na seznamech. K některým jinak docela solidním profesím a aktivitám v rámci totality byla totiž formální spolupráce s "kontráši" stejným předpokladem jako dnes znalost angličtiny. Chtěl li se třeba nyní světově známý básník a mikrobiolog dostat na kongresy do USA, bylo v té době chápáno jako nutné, že musel spolknout hořkou pilulku spočívající v tom, že musel podepsat- a napsat hlášení z cesty.

Nebylo to určitě právě ušlechtilé to příjmout - jsem si však jist, že devadesát procent takových "cestovatelů", nyní díky tomu poznamenaných stigmatem "spolupracovníka"- ve skutečnosti nezaškodilo. Jen napsalo pár nic neříkajících frází. Ne nepíšu o sobě, sám jsem nepodepsal. Ale vím, že pro poslední desetiletí "reálného socialismu", které jsem osobně v aktivním věku zažil , bylo příznačné, že slušní lidé se snažili molocha moci "přečůrat." A mnohdy se jim to dařilo.

Na druhé straně všichni si z té doby pamatujeme i dost morálních kreatur, kteří se dnes chlubí tím, že nebyli "u komančů" ani si nezašpinili ručičky spoluprácí "se složkami" a přitom se o nich ví, že vždy potopili koho mohli.

Žalovat či jinak šířit zlo šlo zkrátka vždy nejen prostřednictvím tajné policie ale i jinými kanály. A ostatně dnes to není jiné. Před časem mi například kolega novinář povídal o tom, jak přišel o místo. Dělal totiž rozhovor s mocným majitelem jedné firmy (klientem druhé, které patřil časopis) a znelíbil se mu. Na podnět svého šéfredaktora si si totiž dovolil požádat bosse, aby ve svém rozhovoru rozšířil jednu pasáž. Milionáři se to nelíbilo, ale nic mu neřekl. Místo toho zareagoval práskačsky - zavolal vydavateli a řekl mu, že se mu milý redaktor "nezdá." Kolega letěl za hodinu. Není to podobně odporné jako diktovat zprávy STB?