Jak jsem zaměstnal bezdomovce

Kdysi - někdy v pětadevadesátém - jsme bydlívali v pražské Davídkově ulici. Neměli jsme telefon  a tak jsem chodil volat do budky v parčíku, který tam dodnes naproti malé uličce je(ta dnes má dokonce název - Vinopalnická). 

 Kromě budky v tomto parčíku sídlil pan L., typický bezdomovec, špinavý a zarostlý jak Ezau. Už ale jen  to, že tento muž měl pro nás sousedy jméno, že nebyl jen "ten pobuda", napovídá, že šlo o svéráznou postavu. Pan L. totiž nebyl žádná náplava. V Davídkově ulici prý léta v činžovním domě bydlel, pak však svůj byt v opilosti. dvakrát či třikrát podpálil - a tak ho z něj pochopitelně vyhodili.  A  
L. na to zareagoval tím, že si v tomto parku z papírových krabic udělal přístřeší. Lidi v okolí to samozřejmě štvalo - L. zabral do svého "domu" i jedinou lavičku. A hlavně celá ta hromada harampádí udělala z útulného zákoutí smetiště. 
Ani mě se tento jeho azyl vůbec nelíbil - ale jinak jsem oceňoval, že pan L. ve svém zákoutí skutečně jen tiše vegetoval. Navíc byl velmi zdvořilý. Když jsem šel telefonovat - přikolébal se ke mně jako obrovský tučňák (všimli jste si, že skoro všichni lidé bez domova, nechodí rovně, ale kývají se? Nejdřív jsem myslel, že je to jejich stálou opilostí, ale pak mi došlo, že málokdo z nich má prostě přijatelné boty) a pozdravil mě. Stejně zdvořile jsem mu odpověděl - a už jsem věděl, co přijde. Pan L. totiž samozřejmě nebyl zdvořilý jen tak. Sliboval si prostě ode mě almužničku! Dělal to ovšem tak elegantně, že jsem mu tu pětikorunu  vždycky musel dát. L. totiž nežebral, ale "nabízel pomoc"! "Šéfe, nepotřebujete helfnout? Nemáte pro mě nějakou práci?" pronesl vždy s noblesou podomního obchodníka.. Protože nejsem majitel továrny ani velkostatkář, pochopitelně, že jsem žádnou práci neměl. Jeho důstojnost mě ale tak bavila, že jsem mu minci vždy dal. 
Jednou jsme se ale rozhodli vyklidit starý sklep. Když jsem pak uviděl "pana L." napadlo mě, že bych ho mohl opravdu alespoň jednou zaměstnat! Když mi tedy položil svou obligátní otázku, odpověděl jsem nadšeně: "A víte pane L., že mám?!" Bezdomovec pobledl. Bystře sice pochopil, že by se mě zatvářit potěšeně - ale bůhvíproč mu to moc nešlo.
Domluvili jsme se, že pozítří v deset přijde k našemu domu - a tam mu ukážu, o co jde. A že až to udělá dostane ode mně stovku.
Opravdu se přesně v domluvený čas přiloudal (hodinky neměl, radio taky ne, nevím jak ten čas měřil) a já otevřel sklepní kóji, dal mu do ruky lopatu a vysvětlil mu, že potřebujeme vyházet všechno to staré harampádí. L. rezignovaně kývl.
P.S.
Vydržte ještě, přichází pointa této vzpomínky,. Asi za hodinu jsem přišel vousatého pána zkontrolovat. Přece jen jeho pověst několikanásobného žháře byla trochu znepokojivá. Zjistil jsem ale, že jsem se bál zbytečně. Pan L. nejenže nic nepodpálil, ale ani se nepohnul! Prakticky stejná situace byla i za další hodinu - rozdíl byl jen v tom, že tentokrát se pokusil udělat, když uslyšel mé kroky, alespoň pár symbolických pohybů lopatou. A prý že ho už z té práce bolí v zádech. "Cigárko by nebylo?".No - nakonec jsem musel pana L. předčasně vyprovodit a ujmout se lopaty sám. Pan L. mě pak na ulici přestal zdravit. Vyčítavým pohledem mi dával najevo, jak jsem ho zklamal.