Prostě sprostě

Je zvláštní, kolik lidí se pohorší nad sprostým slovem a přitom sprostá myšlenka je nechá v klidu. To takhle třeba diskutujete s někým, kdo vám udělal zjevný podraz. 

Jste jasně v právu, protiargumenty nestojí za groš. Ale soupeř se vymlouvá a výmlouvá. Není divu, že v tu chvíli vám ujedou nervy. „To nemyslíš vážně, s tím jdi do prdele!“, vyhrknete třeba. A toho hajzlíka jako by polili živou vodou! Prohlásí noblesně: „S takovým sprostákem se nebavím“ a odchází středem. A přihlížející ho pochválí – hulváty přece nesnášejí!

Hlasem medovým se přitom dají říkat tak strašné věci. Od osobních pomluv, kvůli kterým se skáče z oken až po schvalování plynových komor!

Sakra lidi, nebojme se sprostých slov, v nich to opravdu není! Bojme se jedu, který může ve slovech a konání být. Bojme se myšlenkového hnusu, který bývá mnohem hlouběji než v rovině verbální estetiky. Ale prdelí, kokotů a píč ne. HERGOT. (To říkám, ač jsem člověk, který nejvíc pobavil svou tchyni, když šlápl na hrábě a po ráně násadou si ulevil hlasitým KURVA. Babička to tehdy odměnila srdečným smíchem. „Vida Matěji, já jsem myslela, že ty taková slova vůbec neznáš,“ chechtala se bodrá venkovanka.)